Ahoj Roberte, vítám tě u rozhovoru. Jsi zvyklý na rozhovory?
Hele, docela jo. Naposledy se mnou dělal rozhovor Korča (pozn.red.: Michal Korčák) a upřímně – v mým životě se to s ním děje nějak podezřele často. Takže jo, už jsem si zvykl.

Jsi jedním z nejdéle sloužících hráčů Sexmeraldy. Pamatuješ si na svoje začátky a kdo tě k nám vlastně přivedl?
Byl to právě Korča, kdo mě nalákal na první akci – letní open-air turnaj v Jeseníku. Vypadli jsme tuším na nájezdy se Šumperkem, ale bylo to super. Tam to vlastně celý začalo.

Co si z těch začátků vybavíš nejvíc?
Hlavně naši lajnu se Studentem (pozn.red.: Adam Studený) a Bezou (pozn.red.: Pavel Bezouška), na tu vzpomínám rád. Na těchto turnajích mě vždycky nejvíc bavil mistr Trsťan z Jeseníku. Jeho legendární přehazování přezdívek Korča/Beza, kdy to vždycky trefil přesně opačně, to bylo top. A jeho historka o dovolené v Prostějově… těžkej střelec.

Jaký bylo hrát tehdy s Adamem Studeným, který dnes patří mezi top hráče našeho týmu?
Tenkrát nám rozehrávka šla, ale gólů jsme moc nedávali. Zdá se mi, že nás většinou zachraňoval brankostroj Judy (pozn.red.: Marek Judas) z druhé lajny.

Pamatuju si tě i z 3v3 turnajů v Kostelci na Hané.
Jo, to byly taky dobrý časy. Výsledkově to nebyla žádná sláva, ale pamatuju si, že jsme párkrát dokázali porazit Santovy pomocníčky, kde hrála tehdejší známá jména jako Liba, Helis, Mara Vlček nebo Kachna (pozn.red.: nějací florbalisté). To vždycky potěšilo.

Projeli jsme spolu spoustu turnajů – Plzeň, Děčín, Píšť, Krnov, Šternberk… Ale jeden moment – alespoň u mě – vyčnívá. Hlučín a vítězství nad Torpédem Havířov.
Tohle bylo obrovský. Byli jsme totální outsideři a podle toho k nám soupeř i přistupoval. Pamatuju si, že jsme na hřiště naběhli tak, že jsme dělali kotrmelce přes mantinel, což tomu moc nepřidalo. No a pak jsme je porazili 5:4 a najednou bylo ticho. To byl fakt památný zápas.

Na který turnaj vzpomínáš úplně nejradši?
Opava. Tam to bylo spíš o srandě než o florbalu, ale o to lepší to bylo. Sestava nebyla úplně ideální, ale zážitky za celý ten víkend byly naprosto nezapomenutelné. A pak samozřejmě Dobruška – největší open-air turnaj u nás. To má vždycky speciální atmosféru.

Ty teď žiješ v Praze – sledoval jsi, jak se Sexmeralda posunula a začala hrát oficiální soutěže?
Jasně, sledoval jsem to. Klukům jsem držel palce celou dobu. Hned na začátku se povedl pohár, kde jsme porazili i SK, a vstup do soutěží vypadal fakt dobře.

Co tě donutilo opustit Prostějov a vydat se do hlavního města?
Chtěl jsem zkusit něco nového. Nové prostředí, nové příležitosti… prostě změna.

Jsi v Praze spokojený, nebo můžeme očekávat tvůj návrat k nám domů?
Spokojený jsem, ale člověk nikdy neví, co život přinese. Každopádně návrat teď v plánu nemám.

Nemrzí tě, že jsi daleko a nemůžeš s klukama hrát pravidelně?
Mrzí. Chybí mi jak pohyb, tak hlavně ta parta kolem toho. Na hřišti si člověk vždycky vyčistí hlavu, vypustí emoce a na chvíli přestane řešit všechno ostatní. To se těžko nahrazuje.

Přesto ses letos objevil na soupisce a odehrál pár zápasů. Je složité se na ně urvat?
Je to dost náročný. Ta cesta ti vezme skoro celý víkend, takže si to musíš dost dopředu plánovat. Když to vyjde, tak rád přijedu, ale jakmile máš i jiné povinnosti a florbal už není priorita číslo jedna, tak to prostě nejde vždycky.

Naposledy jsi nastoupil po boku svého bratra. Je to pro tebe něčím speciální?
Určitě jo. S Adamem trávím rád čas i mimo hřiště a na něm to platí dvojnásob. Vím, že tam vždycky nechá maximum, a navíc je s ním sranda. A o tom to podle mě je především.

Poslední turnaj ale výsledkově nevyšel. Jak jsi ho viděl ty?
No… nic moc. Jeden zápas jsme si prakticky prohráli tím, že jsme hráli snad půlku zápasu v oslabení. A ve druhým jsme je mačkali, ale gól jsme z toho skoro nevymáčkli a skončilo to 1:2. Ale na C-tým jsme tam nechali docela dobrý věci, sehráli pár pěkných akcí a oba zápasy byly zajímavé, takže úplná tragédie to taky nebyla.

Díky za rozhovor, Roberte.
Taky díky!