Ahoj Dominiku, k florbalu a chytání ses vrátil po dlouhé pauze. Co tě vedlo k tomu zase obléct brankářskou výstroj a nechat po sobě střílet míčky? 
Ahoj, jednou na noční mi napsal Novis (pozn.red.: Jan Novák, hráč a trenér C-týmu), že vám na trénink chybí brankář a jestli si nechci zase přijít zachytat. Řekl jsem si, že mě dlouho nic nebolelo a že brankářskou výstroj mám pořád doma, tak proč to nezkusit. Hned po prvním tréninku jsem si ale uvědomil, jak moc mi chytání a celý ten sport chyběl. Z příležitostného chytání na tréninku jako náhradník pak přišla nabídka chytat plnohodnotně za Sexmeraldu.

Po jak dlouhé době jsi se vlastně postavil do brány v ostrém zápase a jak ses cítil při prvním utkání zpátky?
Tuším, že po sedmi nebo osmi letech. Bylo to za béčko, hráli jsme v Olšanech proti Playmakerům. Byl jsem po noční a nervózní jako prase, ale jakmile zápas začne, vždycky se uklidním a začnu si ho užívat.

Máš pocit, že tě ta pauza nějak změnila – třeba mentálně nebo v přístupu ke sportu?
Určitě ano. Věkem jsem se hodně posunul hlavně mentálně. Dřív mě každý hloupý gól dokázal rozhodit, dneska ho beru jako součást hry a jedu dál. Zlepšil jsem se i ve čtení hry, takže si můžu dovolit chytat agresivněji a víc vystupovat proti střelcům.

A co tě dneska na florbale baví nejvíc – samotné chytání, nebo spíš ta parta kolem toho?
Nejvíc mě baví samotné chytání, začalo mě to znovu neskutečně naplňovat. Zároveň si ale hodně vážím naší party. Nikdy jsem nezažil, že by mi někdo něco vyčítal – naopak cítím podporu a slyším slova povzbuzení. A to je pro mě jako gólmana strašně důležité. Třeba udělám v zápase jednoduchý zákrok a ze střídačky hned slyším: „Výborně, Pařo!“ Pak se jdu napít a znovu slyším, že jsem předvedl skvělé zákroky. V takovém týmu se hned chytá líp.

Dokonce sis odbyl premiéru v A-týmu a hned sis připsal dvě vítězství a spoustu skvělých zákroků. Jak sis tyto zápasy užil?
Zatím asi nejvíc v celé sezóně. Navíc doma na Realce. Vždycky mě bavilo chytat těžké zápasy, mít ty velké momenty a cítit, že o něco opravdu jde. Ještě před rokem, kdy jsem vůbec nechytal, by mě nenapadlo, že budu nastupovat za A-tým. Bral jsem to jako určité potvrzení, že asi nechytám úplně špatně. Pořád jsem ale hlavně rád za to, že můžu chytat zápasy – a je jedno, jestli za áčko nebo céčko. Teď v neděli jedeme s C-týmem do Senice a těším se úplně stejně, že si zase zachytám.

Jaké máš osobní ambice do konce sezóny? A sleduješ jak si vedou všechny tři týmy za které si chytal? Jak predikuješ jejich umístění na konci sezóny?
Všechny tři týmy sleduji velmi pozorně. U A-týmu bych si přál, aby se podařilo postoupit. U B-týmu zase věřím, že se zvládneme udržet a příští rok budeme hrát daleko líp než letos – a že u toho budu klíčová součást týmu. Samozřejmě bych chtěl vyhrát každý zápas do konce sezóny. A jestli můžu přidat ještě jednu osobní ambici, tak bych si přál, aby mi to přítelkyně dál tolerovala – že o víkendech nemám jen práci, ale jezdím chytat na turnaje, kde po sobě nechám střílet míčky a pak zbytek dne poslouchá, jak mě bolí kolena, nohy, záda… vlastně celé tělo. Zároveň jí chci poděkovat za podporu a trpělivost. A velké díky patří i spoluhráčům za důvěru, podporu a každý úspěšný blok střely, díky čemuž se mi chytá mnohem lépe.